Blog jednoho obyčejného běžce

Blog jednoho obyčejného běžce

Vždycky jsem si chtěl dokázat, že zvládnu uběhnout nějakou delší vzdálenost. Že uběhnu třeba takovou Beskydskou sedmičku a že budu běhat ultra. Vlastně o tom pořád tak nějak sním a doufám, že se mi to i jednou splní a budu tím magorem co lítá po kopcích více než 5 hodin a lidi si budou klepat na čelo, co jsem to za vola a já se budu v duchu smát a masírovat si bolavé kotníky a nárty. A jelikož na hubě mi to tlachá dobře a lehce a předvést to v praxi je již jiný kumšt, bylo potřeba pro to něco začít dělat.

Jak to začalo

Vše se začalo rodit jednoho lednového večera v mojí oblíbené hospodě, kde si tak vysedáváme s kamarádkou a tlacháme o všem možném, když si k nám přisedne její kamarádka. Tím okamžikem se rozhovor stáčí z roviny astrální do roviny běžecké, kdy nám začne popisovat její zážitek z loňského prvního ročníku Valašského Hrbu. Já se samozřejmě tvářím velmi důležitě, jelikož jsem něco jako „Valašský Hrb“ již zaslechl a četl na blogu Péti4. S rostoucím počtem piv pak stoupala i moje kuráž a odhodlanost se na něco takového taky přihlásit. 15km je přece málo, když to už uběhnu před barákem, takže šup rovnou na padesátku. Cestou domů mi naštěstí lednový mrazivý vzduch trochu aktivoval mozkové buňky a také pud sebezáchovy a já se ještě tentýž večer zaregistroval na zlatou střední cestu – třicítku.

Mapa trasy

Mapa trasy

Den D

BK Kubánkov před startem

BK Kubánkov před startem

5 měsíců uběhlo jako nic a najednou je tady 31. 5. ráno a my, 3 členové BK Kubánkov, sedíme v nízkospotřebovém autě značky Škoda Octavia combi s nefunkčním rádiem a uháníme si to směr Vsácký cáb, kde se tato sranda koná. Cestou si vyslechneme skoro hororové podmínky loňského ročníku a tím více nás těší, když na obloze začne vykukovat sluníčko. Už nám chybí jen pár kilometrů, posledních pár nedojedených kousků melounů, jeden kruhový objezd, jedna prudká brzda, kterou však melouny přežily bez rozprsknutí se o čelní sklo, pár serpentýn a zákrut a už se převlékáme na sběrném parkovišti a rychle míříme do autobusu, který nás vyveze na místo startu. Ještě než nastoupíme, tak u východu pocítíme proslulou valašskou pohostinnost, kdy se paní na parkovišti do nás snaží nacpat co nejvíce výborných domácích koláčků. Až jímám podezření, jestli v nich není projímadlo a není to taktický tah soupeřů.

V prostorách závodu již probíhá čilý ruch a já si připadám, jak v jiném světě. Během registrace se opět koná koláčkový rituál a to už je tady i 4. člen BKK, takže rychle udělat předstartovní vrcholové foto, kdy ještě vypadáme čile a k světu.

Ještě předtím, než náš jediný zástupce „padesátníků“ odstartuje, stihnu udělat malé promo mého nového výrobku a rozdám pár domácích pokusů o müsli energetické tyčinky. No tyčinky…. Spíše takové malé balíčky čehosi podivného (kdybyste někdo věděli jak docílit toho, aby to ztuhlo a drželo tvar, tak prosím o info). Peťa4 tento výtvor trefně pojmenoval „Vyliž si tyčinku ze sáčku“, viz zde.

Období startu – první občerstvovačka

Čekání na start

Čekání na start

Na startu jsme zaujmuli strategické místo vzadu, abychom nebrzdili rychlíky vepředu. V hlavě mi celou dobu zněla moje jediná taktika, doběhnout to, přežít to a stihnout to pokud možno v limitu. A bylo odstartováno. Zavěsil jsem se na skupinku chlápků přede mnou, avšak po chvíli se mi zdálo, že běží nějak pomalu, tak jsem je předběhl a takto pokračoval dále. Dokonce jsem se přistihl, že se musím krotit a stále jsem si dokola opakoval, že jsem na výletě a že se mám kochat výhledy, které se sem tam objevily mezi stromy. A přichází první kopec, podlez prvního spadlého stromu, druhý spadlý strom, který ti chytřejší oběhli lesem a my natvrdlejší šli skrz. První občerstvovačka měla být někde kolem 10. kilometru, další u otočky na 15. km. To byly dva jediné orientační body, kdy jsem věděl, kolik toho mám asi za sebou. Tato sladká nevědomost se nakonec ukázala jako dobrý tah, aby se člověk nezhroutil z toho, co ho ještě čeká. Hlavně cestou zpět. Kilometry ubíhaly a já začínal mít žízeň jak ztracený tuleň na Sahaře. Kopečky následovaly seběhy a tak to šlo pořád dokola. Konečně se přede mnou objevila oáza v podobě stánku a kolem něj ochotná děvčata. Vyloudil jsem úsměv 35, prohodil pár slov, vypil pár kelímků a zapadl jsem do háku za nějakým borcem, který měl kolem pasu několik lahviček, jejichž obsahy hrály všemi barvami.

Období mezi první občerstvovačkou (X-tý kilometr) – otočka (15. kilometr)

Dálkovým rozborem se zdálo, že v jedné lahvičce má nějaký roztok z Viagry, druhá bude směs Zelené s lehkou příměsí Tuzemáku, další byla čirá a poslední jsem již nestihl analyzovat, jelikož borec to najednou stočil za smrčky (první lahvička asi začala působit). Dále jsem pokračoval víceméně konstantním tempem, až jsem se posunul směrem k civilizaci. Prvním náznakem byla asfaltka, kterou hlídali dva pořadatelé. Již z dálky na mě řvali „makej, makej“, což mě hned povzbudilo k dalšímu výkonu, a abych jim ukázal, že nejsem žádná nula, přidal jsem a asfaltku jsem proletěl doslova sprintem. Jaké bylo překvapení, že ona slova povzbuzování nebylo povzbuzování, ale chlapíci mě popoháněli, aby mě nepřejelo zrovna projíždějící auto… No nevadí. Běžíme dále. Další občerstvovačka se nacházela u chaty Čarták a já si říkám, že jsem dostatečně občerstven a konverzačně uspokojen, že se zde zastavím až cestou zpátky. Zde zrovna probíhalo slavnostní svatební focení a naše funění hned vedle plotu, muselo dotvářet slavnostní atmosféru tohoto výjimečného dne dvou neznámých nešťastníků.

Pořadatelům asi chyběly ještě nějaké výškové metry a tak nás protáhli ještě na kopeček nad Solání. Zde se nacházela otočka našeho okruhu. Na chvíli mě přemohl pocit jako v cíli avšak ten vzápětí vystřídal pocit zděšení, že mě čeká ještě to samé zase zpátky. Tentokrát se na občerstvovačce zastavím na kus řeči. Naláduju do sebe trochu Lipo bonbónů, ty zajídám dvěma kousky čokolády a kvalitně zalepen se těším na další občerstvovačku, kde se odlepím čistou vodou.

Období druhá občerstvovačka (X-tý kilometr) – cíl

Cestou zpátky potkávám v protisměru davy běžců za mnou, včetně známých tváří – Péťu. Ten je ještě docela vysmátý a tak se ho rozhodnu trochu motivovat tím, že mu milosrdně zalžu o vzdálenosti k otočce.  Zbývalo mu asi kilometr, avšak moje odpověď „máš to ještě docela daleko“ mu zmrazila úsměv… Pokračuji dále a nořím se zpátky do lesů. Cesta je zase nahoru a dolů a já začínám střádat nutriční strategii na posledních 10 – 11 km, které budou následovat po poslední občerstvovačce tak, abych je přežil.

Na občerstvovačce jsem si konečně rozlepil pusu, abych si ji zase zalepil hogofogo energy gelem, který jsem si důležitě zakoupil. Nevěděl jsem, jestli to hned polykat nebo nejdříve kousat a přitom polykat, jelikož moje polykací reflexy byly během značně omezené.  Slupnul jsem ještě dvě Lipa a vyrazil do poslední části závodu.

Nalepil jsem se na jednoho běžce se Salomon batohem. Běžel tempem, které mi docela vyhovovalo, avšak po několika kilometrech jsem jej musel předběhnout, jelikož jeho šplouchající vak na vodu začal stimulovat k výkonu můj močový měchýř. Po chvíli se začala objevovat nová známá – krize. Hogofogo gel ještě sice působil, ale mozek začal myslet na vanu, odpočinek, pivo, zahrádku, nohy nahoře, steak na večeři a další požitkářské aktivity a běh a skoro ještě 10 kilometrů přede mnou bylo to poslední, čemu by se chtěl zrovna věnovat. Zkoušel jsem jej teda kromě vypnutí motivovat tím, že tam jsem se mu snažil ukázat krásný výhled na Radhošť, tam že je zajímavý stromek, či jsem mu kladl otázky, kterou stranou chce oběhnout tamto bahno – žádnou, šlo se skrz…

Konečně v cíli:-)

Konečně v cíli:-)

Na chvíli se mi jej podařilo rozptýlit, když se přede mnou objevila šikovná běžkyně v sukni. Najednou to šlo, nejen běžet, ale dokonce ji pak i přeběhnout a pokračovat dále. Po chvíli jsem byl ale zase zpátky v letargii. Kopce jsem už vybíhal buď jen poklusem nebo už jen chůzí a za každým kopcem už přece musel být cíl. Nebyl. Byl tam další kopec a tak to šlo asi poslední 3 kilometry, kdy se mi už začínalo chtít brečet. To už se ale začínali po stranách objevovat fandící diváci, ego opět zapůsobilo a s jejich podporou jsem nakonec i proběhl i cílem.

A mám to za sebou:-)

A mám to za sebou:-)

Po závodě

Konečně to bylo za mnou. Následovalo už jen pivo, třikrát kousnout do klobásy  – probůh, proč se dává po závodě klobása, však to po něm nejde pozřít – a počkat na doběhnutí ostatních členů výpravy. Byl to velmi dobrý závod v krásném prostředí Vsetínských vrchů a já jsem rád, že jsme jej všichni ve zdraví přežili. Příští rok se určitě zúčastním znovu a kdoví, jestli už třeba půjdu zkusit onu  magickou ultra – padesátku :-).

hrb-graf-1024x488

Výsledný čas: 2:49:41
Délka trati: 30 km
Převýšení: 925 m

 

Komentáře

2 komentářů

  1. Štverec
    Publikováno 15.06.2014 v 01:57 | Permalink

    Ahoj Michale!! Máš můj obdiv, že sis to ještě tak zapamatoval. 🙂 Tím popisem auta mi vracíš ty tyčinky, jo? 😀 Zápisek máš parádní, ten graf nemá chybu a za rok 50!! 😉

  2. Mikkija
    Publikováno 15.06.2014 v 10:27 | Permalink

    Tož nevracím, jen jsem si na to vzpomenul… :-D. Jinak díky, za rok snad už konečně 50:-)

Vložit komentář

Your email is never published nor shared. Required fields are marked *

*
*

Můžete používat HTML tágy a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>