Blog jednoho obyčejného běžce

Blog jednoho obyčejného běžce

“Seru na běhání, jdu hrát šachy…”. Toto byla věta, která se mi honila hlavou na 67. kilometru, kdy nás trasa již po čtvrté vedla rozpálenou sjezdovkou, tentokráte s příznačným názvem Lucifer, která v sobotních teplotách doznávala svému jménu. Ale začněme pěkně popořadě.

Loni se premiérového ročníku účastnil kamarád a Kubánkovský kolega Peťa “Štverec”, který mě do tohoto podniku pro letošek nalákal taky a já nadšeně souhlasil, že otestuji svoje možnosti a opět si posunu hranici dosažené maximální vzdálenosti. V prosinci se spouštěla registrace a já se rychle registruji, jelikož omezený počet 300 startujících slibuje docela pěknou tlačenku a že by se na mě nemuselo dostat a já bych o tuto srandu přišel. „Utíkej z města do přírody!“, toto motto závodu mi v uších znělo tak pohodově a „mírumilovně“ a já si představoval, jak si hezky v pohodě poběžím pěšinkou a budu se kochat krásou Jizerských hor.

jut_mapa

Trasa závodu

Profil trati

Profil trati

Že jde do tuhého a že to taková legrace nebude mi začalo docházet, když došlo ke zveřejnění trasy a jejího profilu. Závěrečné upřesnění, že trasa se ještě o 3 kilometry prodloužila se stoupáním skoro 2700 m, mi již začínala nahánět hrůzu a do podvědomí se mi začínali plížit bubáci, jestli tento závod budu schopen vůbec dokončit. Vždyť doposud byla moje nejdelší vzdálenost 55 km na Valašském hrbu s podstatně menším převýšením a už i tam jsem měl docela dost.

Před startem s úsměvem :-)

Před startem s úsměvem 🙂

Směr Jizerky jsme s Péťou a  Míšou nabrali v pátek ihned po tom, co Péťovo auto dostalo povinnou lékařskou péči. Bohužel kvůli skluzu jsme již nestihli registračku a tak se museli spoléhat na to, že ji stihneme před závodem. Ráno se budíme o půl šesté a zjišťujem, že už i to bylo pozdě. Rychle sprchu, obléct, namazat, nabalit a natlačit do sebe 2 rohlíky s taveňákem a v 6:20 jsme kvapem vyráželi směr chata Hájenka, která se nachází v oblasti zvané Peklo, kde to celé mělo za půlhodinu vypuknout. Všechno jsme stihli a tak rychle udělat selfíčko a úderem sedmé jsme vystartovali.

Z takticko-sociálních důvodů jsme startovali až na úplném chvostu tohoto lidského hada. Start závodu se nesl ve znamení skoro 3 km seběhu a my jej v docela ostrém tempu využili k tomu, abychom začali předbíhat a Peťa v davu mohl hledat případné známé tváře, což se mu evidentně dařilo a za nedlouhou už se zdravil s prvním z nich. Po seběhu do Josefa dolu následuje první stoupání a první louka na ještě ranním, takže docela vlídném sluníčku. Poté následuje zpestření v podobě přeběhu železniční tratě a na desátém kilometru brodění se přes jez. Na ten jsem se osobně těšil:-).

Chystá se brodění

Chystá se brodění

U jezu se již tvořil zástup lidí, kteří se zouvali anebo přemýšleli, jestli se zout. My se na sebe jen podívali a skočili jsme po stehna do potoku tak, jak jsme byli a řídili se zákonem: “co nateče, to vyteče, co nevyteče, to vyschne…”. Po tomto mokrém dobrodružství byla na pořadu dne sjezdovka na Špičák, jedno z nejtěžších dnešních stoupání.

Dobíháme na občerstvovačku nad Mariánskými schody

Dobíháme na občerstvovačku nad Mariánskými schody

Slunce bylo naštěstí za mrakem, takže na nás nepražilo s takovou intenzitou. Chytl jsem si svoje tempo a stoupalo se mi docela dobře. Po chvíli bylo mokré i to, co se nestihlo namočit v potoce. Nahoře na nás za odměnu čekala sprcha na schlazení a pak už honem na hezkou běhavou pasáž, která nás přes Albrechtice dovedla až na první občerstvovačku nad Mariánskými schody.

Kontrola na trati

Kontrola na trati

Tady na nás kromě ionťáku čekala i kola, takže při tomto zjištění jsme s Peťou hned měli lepší den. Tak ještě se pozdravit s dobrovolníkem Johnym, který nám mimochodem navrhl naše skvělé logo Kubánkova, zahájit dnešní melounovou dietu několika kousky melounu a můžeme pokračovat veselou pasáží, která obnáší seběh po Mariánských schodech, kde už čekalo oko fotografa lačnící po elegantních běžcích, či ještě elegantnějších pádech.

Štverec a "otec"  a hlavní pořadatel tohoto závodu Zdeněk Bezdíček, který přišel podél trati zafandit

Štverec a “otec” a hlavní pořadatel tohoto závodu Zdeněk Bezdíček, který přišel podél trati zafandit

 

U nás se nic takového naštěstí nekoná a ladně si nastupujeme na další úsek, který nás provede kolem úžasných vodopádu na Černé Desné. Předtím na nás ještě povzbuzující paní křičí, že jsme 136. a 137. “Tož to není špatné, ale ještě je přece jen brzo”. Stoupáme ve stínu lesa a vychutnáváme si jak příjemný chládek, který zde u potoka panuje, tak i krásu místní přírody. V tomto koutku ráje je selfíčko nutností a zanedlouho vybíháme na ostré slunce u osady Jizerka. Probíháme krásnou scenérii, která se u nás v Beskydech jen tak nevidí. Rozsáhlá pláň, na které jsou rozesety dřevěné domečky a kterou lemují okolní kopce. Ještě krásnější je však stan občerstvovačky Jizerka, který nás z dálky vábí jako bájné sirény neštastné mořeplavce. Vidina další dávky koly nás spolu s  fanděním okolních cyklistů a turistů burcuje k rychlejšímu tempu. Neodolám palačinkám, které splachuji kolou a ionťákem. Doplňujeme chlasto-vak a zakusujeme preventivně několik melounů se solí = blébléhnus.

A slunce rozjíždí žhávící rapsodii

A slunce rozjíždí žhávící rapsodii

Další část závodu je pak ve znamení hřebenové, panelové části. Po stínu ani památky a místo hučení chladného potoka mi hučí maximálně v uších. Nekonečnou nudu této rovinky rozbíjí jen malé rozptýlení v podobě dvou protijdoucích slečen s kloboučky, které se na nás podivně uculují. Ego a hrdost nedaly, tak jsme aspoň na chvilku zrychlili (respektive já zrychlil a Peťa akceptoval tempo). Ach ty ženy… :-). Po několika kilometrech této panelstory se vrháme do pěkně zarostlé travnaté stezky. Říkáme si: “Ještě, že nejsme první”. Tak ty klíšťata snad vybrali rychlejší závodníci před námi:-) (sorry, doufám, že klíšťaka nikdo nedostal 🙂 ). A je tady další stoupák, tentokrát ovšem s účastí přímého poledního slunce, které nemilosrdně praží a ubírá nám už tak ubývající síly. V seběhu potkáváme protijedoucí cyklistku, která nám hlásí, že již za rohem je další občerstvovačka. Nojo, ale zapomněla nám jaksi sdělit, že nás čeká ještě asfaltová vsuvka jménem “Kasárenská”. Marně hledáme, který roh měla na mysli a hlavně tu žádný roh nikde není. V tomto táhlém stoupání nás čekají akorát tak zatáčky. První, druhá, desátá…. “Sakra, kde je ta zpropadená napájecí stanice….”. Cesta se nudně táhne a nás k rozběhnutí vyburcuje až doprovodné cyklovozidlo, které kolem nás projíždí a povzbuzuje nás i ostatní. Klusem se suneme vpřed a potkáváme dalšího Peťového známého Pavla, kterému došla voda a taky toužebně čeká na oázu jménem “Na knejpě”. Společně docházíme až k občerstvovačce. Jsme patrně na nejvyšším bodě trasy, kde se křižují turistické značky a také zde místní hospůdka napájí kvanta cyklistů a turistů, kteří zde pobaveně sledují mumraj u stánku. Hážu do sebe kolu, nealko pivo, ionťák, zase dočepováváme chlasto-vak a sypu si sůl jak na meloun, tak zkouším další recept, sypnout si sůl do koly. Podivně to zašumí a šup tuto šmakuládu do sebe. Jestli meloun se solí je blébléhnus, tak kola se solí je megablébléhnus. Hlavně to ale zatím funguje, křeče se nedostavují.

Jeden z nejtěžších výstupů - sjezdovka na Špičák

Jeden z nejtěžších výstupů – sjezdovka na Špičák

Jelikož je to závod horský, nenechají nás organizátoři na kopcu, ale jako abychom jim to nepomluvili, tak nás z nějakých 1000 metrů nad mořem proženou 3,5 km během z kopce do cca. 438 metrů. Úsek je měřen jako speciální rychlostní prémie. Vzhledem k tomu, že se toto koná na 41. kilometru a že nás dole čeká ještě těžkých 23 dalších kilometrů, tak sprintování se nekoná a my pokračujeme vlastním tempem. Cesta se najednou mění na lesní úsek plný kamenů, kolem potoka, který nás láká k vykoupání. Odoláváme a sbíháme dále. Cesta nám připomíná náš “domovský” seběh z Lysé hory. Tak si libujeme, jak máme tohle natrénováno a dokonce to trochu i pouštíme. Tímto předbíháme několik dalších běžců. Když se cesta vrací na písčitou pěšinku, vytahuje Peťa GoPro a my natáčíme krátký videospot, takový pozdrav ostatním a zároveň osobní zpověď, co si kdo dá na další občerstvovačce. Po této kulturní vložce dobíháme do cíle prémie ve shodném čase. Nachází se zde také další nasávací  stanice Ferdinandov.

Johny - dobrovolník na občerstvovačce, ale hlavně autor našeho loga BK Kubánkov

S Johnym – dobrovolník na občerstvovačce, ale hlavně autor našeho loga BK Kubánkov

Celebrita Štverec tu nalézá další známé, kteří zde dobrovolničí a tak se s nimi dává do řeči. Já se potřebuji ochladit. Beru tedy kelímek a jdu k barelu. Naberu si a poliji si hlavu. Krása…. Naberu tedy druhý a začnu s tímto slastným úkonem znovu, když mě najednou jeden z dobrovolníku prosí, abych s tím ionťákem šetřil, že jim už dochází….”Co ku.va…? To je ionťák…?” S těmito slovy ochutnávám – a byl to ON…. Super, jsem tedy celý sladký, lepím se jak upocené trenky na prdel a ještě jsem za dementa, co se polívá ionťákem…. Štverec a další osazenstvo z toho ovšem mají haló…. Smývám ze sebe ionťák a tajně doufám, že se tím smyje i ten pytel plný ponížení, který jsem si teďka ušil.

Vyrážíme dále. Je mi jasné, že když jsme si doběhli dolů, budeme muset nahoru na horu . A to ne ledajakou. Jsme na 45. kilometru a čeká nás šílená grapa do kopce. Kamenitý stoupák nás má vyvést směrem Bílá kuchyně a Olivetská hora. Přes 400 metrů převýšení na nějakých 4 kilometrech jde sakra znát. Cestou potkáváme chlápka, který sedí na kamenu, celý odřený a z brady mu teče krev. Kouká do země a Štvercovi se to nějak nezdá. Osloví jej tedy a my zjišťujeme, že pán mluví trochu z cesty a vypadá celkově nějak mimo… Chceme mu zavolat pomoc, ale to odmítá. Omyjeme mu tedy alespoň rány vodou z chlasto-vaku a snažíme se jej přemluvit, ať nepokračuje dále, ale jde raději zpátky na Ferdinandov, který je necelé 2 kilometry. Nakonec vypadá trochu lépe a vrací se zpátky. My pokračujeme ve stoupání a nacházíme fajn tůňku. “Ale co, první stejně nebudem”. S těmito Štvercovými slovy se jdeme rochnit do vody – a ta je skvělá. Chladíme se, co to jde. Cestou potkáváme Jitku, se kterou chvíli jdeme, ale pak se dáváme do běhu a zase sbíháme těžce nastoupané metry k Bedřichovské přehradě. To je na 52. kilometru. Stojíme u hráze a rozhlížíme se kudy kam. Nikde nevidíme nic. Ani značku, ani nikoho před námi. Naštěstí nás okolní turisté posílají správným směrem a cesta dostává charakter lesoparku a přímo vybízí k běhu. Jenže co nevybízí k běhu jsou moje nohy a hlava. Ta se zasekla a že prostě nepoběží. Štverec si krizi prošel a nyní se cítí dobře, tak se mě snaží lehce motivovat, abychom popoběhli. Jenže nohy mi ztěžkly a hlava pořád vzdorovitě odmítá. “Dej si gel,” nabádá mě Peťa. Jenže když pomyslím na gel, tak mě začne natahovat. Zkouším tedy alespoň žvýkat půlku energetické tyčinky, ale i ta se mi polyká docela těžko. To se už ale dostáváme na louky nad Bedřichovem a vidina civilizace do mě vlévá další síly, takže se dokonce i rozběhneme. Kolem silnice začínají postávat lidi, kteří nás povzbuzují a taky začínáme slyšet hudbu. “Ty vole, co to je tady za párty?” říkáme si  a přibíháme k poslední občerstvovačce Bedřichov. Zase do sebe lijeme kolu a vodu. Dostávám do sebe již tradičně další porci melounové diety a dopřáváme si skvělou sprchu ze zahradní hadice.

Stoupání podél Černé Desné

Stoupání podél Černé Desné

Slunce peče jako splašené a na nás čeká další stoupání po sjezdovce. Suneme se pomalu vzhůru a já si v hlavě dokola přehrávám tu krásně ledovou sprchu. S těmito myšlenkami se docouráme až nahoru. Před námi je další seběh, který se nám daří absolvovat v poloze běžmo. Předbíháme další a další závodníky. Někteří již jenom jdou, některé trápí křeče nebo stržené puchýře. “Auuuu,” trpíme za ně a děkujeme všem svatým i nesvatým, že nám se zatím tyto trable vyhnuly. Tedy až na jeden puchýřek na prstu, kde mi jej kompreska nějak divně tlačí na další prst… Sbíháme do obce Janov, přecházíme po mostě a na pořadu dne je další chuťovka. Nenápadné schody podél hřbitovní zdi s nápadně velkým sklonem… Funěním míjíme mezník 60. kilometr a zase stoupáme kolem místních chat vzhůru. Začínám už toho mít dost a už chci být v cíli. Morálka je už na bodě nula. Náladu mi trochu vylepší paní, která u zdejší hospody stojí s hadicí a už z dálky na nás volá: “Sprcha, sprcha, honem poběžte”. Prý už to máme jen kousek, jen 4,5 kilometru. Co to je v celkovém součtu dnešní porce, snažím si v duchu pořád opakovat a tím se motivovat. Jo, jenže to mi dlouho nevydrží…

Je tady 64. kilometr a my stojíme jako opaření před kamenem, na kterém je šipka, která ukazuje doprava… Jenže vpravo je brutální padák, ale hlavně tam není žádná cesta. Co cesta, tam není ani žádná stezka, ani srnčí přechod, ani ten debilní průtah pro zajíce, nic. Jenom borůvky a křoví… Prodíráme se tedy borůvčím a opatrně sestupujeme. Zároveň zdoláváme popadané stromy, díry, kořeny. Tady už ze mě lítají sprosté slova jak chlupy z peršanu. To už je ku.va moc, proč nám to dělá? Štverec mi oponuje, že jsem se na to přihlásil dobrovolně. No to má sice chlapec pravdu ale v tuto chvíli, kdy už mě všechno bolí a kdy racionální uvažování zůstalo někde 30 km zpátky na trase, se cítím ublíženě a jsou mi jeho oprávněné argumenty někde u…. Cestu podél řeky jenom jdeme, i když by šla za jiných okolností běžet. Dobíhá nás skupinka, kterou jsme stoupákem z Janova předběhli a někteří se nám vzdalují. Mi je to už jedno. Je mi jedno už všechno… Já si chci sednout, dát si krásně vychlazené pivo a se.u tady na nějaké sebeničení se. Do čeho jsem se to sakra zase uvrtal?

Další bod zpestření trasy, kdy to už ale neocením, je přechod přes kládu přes řeku. To je 65. kilometr. Žaludek se mi začal zase točit a je mi na blití. Štverec mě mocně povzbuzuje, ať se jakože klidně pobliju. Přecházíme zrovna přes nějakou zahradu kolem penzionu, na které si hrají děti a okolo posedávají rodiče a pijí. Oni pijí STUDENÉ pivo a kofolu! Jak já jim závidím… Při představě, že bych se měl pozvracet zrovna tady přede všemi a vystavit jim na obdiv obsah dnešní melounové diety, se mi na chvíli vyloudí úsměv na tváři. Ten mi ale v zápětí zase mizí. Je 66. kilometr a před námi je další sjezdovka. “Ku.va proč,” běduji. A nejsem sám, každý další se mnou ve skupince jen nevěřícně kouká na svah s příznačným názvem Lucifer, kde by měl snad problém i vytrénovaný kamzík. Co kamzík, snad i Chuck Norris by se na to vyprd a vrátil by se k tomu penzionu na pivo! Žaludek se mi konečně uklidňuje, zvracení se nekoná a my se pomaličku škrábeme nahoru. Slunce peče jako splašené. Jelikož nevím, jestli Jizerky mají nějakého svého Jizerkonoše, tak já volám alespoň souseda Krakonoše, aby nám sem z Krkonoš poslal nějaké mraky. Neposlal, prevít… Někteří po čtyřech, někteří si sedají a dávají si pauzu, já zavěšený do hůlek a hlavu v úrovní pupku. “Seru na běhání, jdu hrát šachy,” vypadává ze mě. “proč to dělám, vždyť mě to vůbec nenaplňuje”. To už se přidává i Štverec, který si prý už bude běhat jen kolem baráku a já mu souhlasně přikyvuji, jelikož proč bych se sakra tak ničil. V tomto mono, až dialogu, jsme se vyškrábali nad sjezdovku. Jenže kopec pořád nekončí, ne ne, akorát se ze sjezdovky stál les a my se zase prodíráme borůvčím a stoupáme zarostlým lesem. Chce se mi bečet, jako tomu malému klukovi, který se s koloběžkou vztekal dopoledne před Jizerkou. Proklínám celý svět, ale hlavně pak sebe, do čeho jsem se to přihlásil. Naštěstí se objevuje cesta a na ni fandící lidé, kteří nás posílají z kopce, posledních 400 metrů, rovnou do cíle. Dokonce se mi podaří na ně vyloudit i úsměv. Běžíme tedy vedle sebe dolů. Kolem nás zdraví děti a mě se začíná chtít bečet znovu. Ne však z bolesti, ale z euforie, že je to za námi. Že to snad už zvládneme a že se konečně blíží to vytoužené pivo… :-).

Po doběhu...

Po doběhu…

Blížíme se k cíli, vbíháme do zázemí závodu a tam nám již tleská početný dav těch, kteří doběhli před náma, jejich doprovod, či jen lidí, kteří se přišli podívat. Úžasný a skvělý pocit! Vychutnávám si každou chvilku těchto několika pár vteřin a společně s Peťou Štvercem probíháme cílem ve shodném čase 10:32:07. Konečně je to za námi. My dostáváme medaili, diplom a také úžasnou finisherskou mikinu. Pak už jen sedíme, jíme špagety a popíjíme pivko, koukáme na další závodníky, kteří zdárně doběhli do cíle a gratulujeme těm, se kterými mě Štverec během dnešního dne seznámil a které jsem doteď znal jen virtuálně. A jsem za to moc rád. Jsou to fajn lidi!

Je to za námi...

Je to za námi…

Jizerský ultratrail byl zatím největší výzva v mém běžeckém životě. Byl také velmi specifický, diametrálně jiný než Hrb. Byl velmi náročný a já si sáhl na dno svých sil. Nejen fyzických, ale taky psychických. Až tady začínám chápat slova ostřílených ultra borců, že je to z větší části o hlavě. Je to tak, já měl s hlavou dost problém a jsem moc rád, že jsme to s Peťou absolvovali společně, protože byly chvíle, kdy mě opravdu táhl a kdy jsem to měl chuť zabalit. Po závodě jsem si říkal, že už nikdy…. že to stačilo. jenže už v neděli, když jsem jel vlakem z Liberce domů a měl dost času na přemýšlení, mi v hlavě začalo zase hlodat, co že by,  že by příští rok zase…? A že třeba to ultra je fakt fajn, že sice bolí, moc bolí, ale že je to možná jako droga. Když tomu čichneš, tak už nemůžeš přestat. Co když i já k tomu přičichl a prostě to chce jen více tréninku a více zkušeností? Co když jsem se i já stal závislým….?

 

Fakta:

S Peťou se dělíme o 98. místo v čase 10:32:07 z celkového počtu 275 startujících, z nichž 39 nedoběhlo do cíle nebo závod vzdalo (počet celkově registrovaných účastníků bylo 300).

V kategorii mužů do 36 let jsme se umístili na 41. místě z celkového počtu 94.

Uběhnuto 68 km s převýšením cca. 2650 metrů.

Komentáře

4 komentářů

  1. Šusťák
    Publikováno 24.07.2015 v 13:06 | Permalink

    Super výkon, snad tam budu za rok s vámi 🙂 Jen na okraj: v Jizerkách vládne Muhu! Ale podle mnoha svědků v případě potřeby, obzvlášť v oblasti Kořenova, Jizerky atp. zaskakuje v případě jeho absence i Krakonoš. 🙂

    • Mikkija
      Publikováno 28.07.2015 v 16:06 | Permalink

      Děkuji za info. Tak naštěstí pro Muhu! jsem to nevěděl a v mysli to “schytal” jen Krakonoš… 🙂

  2. Jitka
    Publikováno 24.07.2015 v 19:21 | Permalink

    Konečně někdo, kdo běžel stejný závod jako já! 🙂 Už mě všechny ty popisy toho, jak to bylo vlastně lehké a pohodové a jak nebylo vůbec teplo a s prstem v nose nahoru a s oběma dolů, začínaly zviklávat… byla jsem fakt na tom samým místě? Byla! Minimálně s tebou! 😀 (cukr času je v ultra zjevně velmi rychle rozpustný, zajímalo by mě, kolikrát jsem před tím necelým týdnem zopakovala, že tohle už NIKDY nepoběžím, abych si už teď vyčítala, že jsem se vás nahoře nevydržela držet 😉 😉 Moc ráda jsem tě poznala a ještě jednou se omlouvám, že jsem si tě nezvládla zařadit!

    • Mikkija
      Publikováno 28.07.2015 v 16:05 | Permalink

      Jitko, souhlasím s tebou 😀 “cukr času” to je hezky nazvané. Teďka zpětně už na to mám vlastně jenom hezké vzpomínky… :-). Taky jsem rád poznal nejen tebe, ale také ostatní, se kterýma mě Štverec seznámil:-)

One Trackback

  1. […] má na blogu parádní report z naší letošní účasti na Jizerském ultratrailu. Moc pěkně to napsal, zasmějete se! Btw, BKK doporučuje Jizerský […]

Vložit komentář

Your email is never published nor shared. Required fields are marked *

*
*

Můžete používat HTML tágy a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>