Blog jednoho obyčejného běžce

Blog jednoho obyčejného běžce

Archiv: May 2014

Před startem

Před startem

Můj první běžecký závod přišel na řadu 3. 5. 2014. Jedná se o první pořadatelský počin mého kamaráda Péti Štverky a musím říct, že se mu nad očekávání vydařil. Závod se konal ve dvou kategoriích, kdy první, kratší varianta, se sestávala z  absolvování 7,5 km okruhu, který byl zahájen výstupem na nejvyšší vrchol Palkovických Hůrek Kubánkov (661 mnm.). Druhá, delší kategorie, obnášela tento výstup ještě jednou zopakovat, tudíž její délka byla 15 km.

Vybíháme hned z ostra na vrchol

Vybíháme hned z ostra na vrchol

Sobota nás přivítala nevlídným počasím. Bylo 6 stupňů, mlha a jemně mrholilo, když nás kamarád vezl na půl desátou k registraci před startem. Byl jsem lehce nervózní nejen ze závodu, ale i z toho, jestli zbude dostatek času na rozhýbání se. Po příjezdu na rozcestí k Barborce již byla většina ze 45 běžců na místě a z dálky nám vesele mával náš kamarád Vašek. Tímto byla moje nervozita tatam. Hned po registraci jsme nešetřili vtípky a i celková atmosféra působila velmi vlídně a přátelsky, až by si člověk myslel, že se jedná o pohodový výlet a ne závod. Po chvíli nás přišel osobně pozdravit sám hlavní pořadatel závodu. Přiblížila se desátá hodina dopolední a po krátkém informačním okénku o trati bylo konečně odstartováno.

Ihned ze začátku nás přivítalo skoro dvou kilometrové stoupání na vrchol Kubánkov. Držel jsem si ze začátku nízké tempo a pořád jsem musel krotit nutkání rozběhnout se rychleji. Asi v polovině stoupání jsem to už ale nevydržel, zkusil o něco zrychlit a ono to kupodivu docela šlo. Na vrcholné otočce mlha ještě zesílila a přede mnou byla ta samá trasa, akorát nyní dolů. Dolů to bylo pro mě snad ještě náročnější. Snažil jsem se brzdit, abych někde neklopýtnul a nepadl čumákem k zemi.

Byl jsem dostižen:-). Rychle prohodit pár slov a Peťa je zase fuč

Byl jsem dostižen:-). Rychle prohodit pár slov a Peťa je zase fuč

Už jsem se blížil zpátky ke startovacímu / cílovému bodu, když jsem za sebou uslyšel rychlé, mohutné kroky a než jsem se nadal, byl Péťa u mě a po pár slovech, kdy jsme proběhli startovacím místem za mocného povzbuzování našich fanoušků (tímto bych chtěl poděkovat Ivě, Janči, Zuzce a Márovi) byl zase pryč. Já pokračoval dále dolů svým tempem a těsně před spojovací traverzou, která nás měla dovést k další značené cestě, mi na záda dýchali tři závodníci. Traverza byla vlastně takový malý chodníček ve svahu, který vedl křovím a bylo třeba i přeskočit spadlý strom. Na jejím konci na nás čekala nejvýživnější část celé trasy. Čtyři sta metrů dlouhý výstup, na kterém jsme překonali asi sto metrové převýšení. Tady jsem musel přejít do chůze. Nohy pálily, plíce si marně žádaly větší přísun vzduchu a já pomalu stoupal výše. Konečně se blížil vrchol tohoto pekla, když tu vidíme po levé ruce právě Péťu s vedoucí skupinkou a začali jsme zjišťovat, že jsme šli trochu jinou trasou. Nahoře jsme spekulovali, kde  byla chyba a kudy jsme to zabloudili. Během tohoto zastavení mu stihl jeho spoluběžec poodběhnout tak, že nakonec skončil na druhém místě. Tímto se ti Péťo, omlouvám:-). Po chvíli jsme tak již všichni znovu mířili vstříc cíli, kde na nás čekala občerstvovačka a nástup do druhého kola.

Vracím se podruhé z Kubánkova

Vracím se podruhé z Kubánkova

Na občerstvovačce jsem se dlouho nezdržel. Stejně bylo pro mě nemožné dostat do sebe více než lok vody. A tak jsem se pustil do druhého kola a již důvěrně známému výstupu na Kubánkov. Ten již nebyl tak pohodový, jako ten první. Po celém kole mi začaly tuhnout nohy a i plícím bylo problém domluvit, aby se uklidnily a já se tak mohl alespoň trochu vydýchat. Marně. Škrábal jsem se tedy pomalu nahoru. Dvakrát jsem musel přejít do chůze. Odstup mezi mnou a mým pronásledovatelem byl ale kupodivu pořád stejný, dokonce se mi před vrcholem zdálo, že se snad i nepatrně zvětšil. Rychle tedy utřít nos, jelikož se blíží otočka, a na ní opět paní fotografka s vševidoucím objektivem. Čekala mě zase cesta z dolů. Poučen z prvního kola, kdy mě opatrným během dohnali závodníci za mnou, jsem tedy nechal pracovat gravitaci. Soustředil jsem se na cestu, abych někde neupadl a nohy nechal volně kmitat tak, jak jím to určovala gravitace. Bylo to pro mě náročné. Snažil jsem se volně dýchat a dával si pozor na svaly, jestli nemají tendenci vypnout, čímž bych jistojistě plynule přešel do klouzavého rytí, hlavou napřed.

Opět jsem minul masu našich fanoušků a zjištěním, že za mnou nikoho nevidím, jsem trochu zpomalil a přešel do svého obvyklého tempa. Několikrát jsem se ještě otáčel, avšak za mnou pořád nikdo. Následovala opět traverza, a čím jsem byl blíže jejímu konci, tím více mě můj mozek odmítal pustit do již známého čtyři sta metrového úseku. V něm panoval nelítostný souboj mezi vůlí, mozkem a nohama. Těsně před vrcholem jsem se zastavil, abych si trochu odpočinul a snažil se nabrat do plic co nejvíce vzduchu. Jenže to už jsem dole na traverze viděl zlověstnou žlutou čepici mého pronásledovatele. To mě vyburcovalo k sebrání posledních sil a já se vydal na závěrečný úsek po vrstevnici, směrem k cíli.

Šťastný kamarád dobíhá do cíle. Já v pozadí, už to mám za sebou :-)

Šťastný kamarád dobíhá do cíle. Já v pozadí, už to mám za sebou 🙂

Věděl jsem, že nesmím dovolit, aby mě dostihl, jinak by mě tady hravě přeběhl tak, jak se stalo v kole prvním. Snažil jsem se tedy vypnout hlavu a nevnímat křeč, která se mi postupně začala krást do lýtka a která naštěstí na této lehce zvlněné cestě přešla. V dáli jsem viděl běžce přede mnou, který se mi tu a tam ztratil za zatáčkou a po chvíli konečně mezi stromy začal vykukovat cíl závodu. Doloval jsem ze sebe poslední zbytky sil a metr po metru se přibližoval k závěru. Konečně jsem vyběhl z lesa a za potlesku ostatních jsem proběhl cílovou pásku v čase 1:18:45. Pak už jsem jen čekal, kdy se v cíli objeví mí dva zbylí kamarádi, kteří běželi někde za mnou. Nakonec jsme náš první závod zvládli úspěšně všichni. Někteří v kratší variantě a někteří v delší.

Bral jsem tento závod “jen” jako trénink na Valašský hrb, který přijde na řadu poslední den v květnu a jako test sebe sama, co to vlastně se mnou udělá. O to bylo větší překvapení, že jsem se umístil na, pro mě fantastickém, 8. místě, z celkového počtu 21 startujících, z čehož 4 byly ženy extra tvrďačky. Po závodě následovalo zahřátí a pokec v nedaleké hospodě a pak už konečně přesun domů a do sprchy. Říká se, že sport vylučuje endorfiny, které způsobují euforii. Musím to potvrdit, jelikož já euforii z tohoto zážitku pociťoval ještě dva dny potom. A za to ti díky Péťo!

 

Výsledný čas: 1:18:45
Délka trati: 15 km
Převýšení: cca. 450 m

Více

Ahoj,
tak jsem se do toho pustil i já. Nejen do běhání, ale i do psaní tohoto blogu. A proč? Protože bych si tímto chtěl uchovat zážitky, které jsem díky běhání prožil a taky se případně podělit o postřehy, náměty a různé voloviny, co mě napadnou. Nepopírám a přiznávám dobrovolně, že mě k psaní o běhání inspiroval svým blogem Petr4 :-).

Běhat jsem začal někdy před 4 roky. Lítal jsem si tak po městě a jeho blízkém okolí. Pak se však něco změnilo a já běhat přestal. Sám nevím z jakého důvodu. Možná jsem zlenivěl, možná bylo pauzy zapotřebí, aby mě běhání neomrzelo. Předloni jsem dostal k svátku knížku Born to run. A to byl ten správný impuls, který mě znovu nastartoval a já se zase rozběhl. Úplně jsem běhání propadl loni před Vánocemi, když už jsem měl plné zuby nic nedělání a lítání po hospodách. Měl jsem štěstí, že něco podobného si řekl i jeden můj kamarád a taky se do toho obul a díky tomu mám někdy alespoň sparinga.
Dost často se mě kamarádi a známí ptají, proč běhám. Jestli kvůli hubnutí nebo honím kondičku a že mě to vůbec baví. Já jím na to odpovídám: “Běhám, protože mě to baví” Sbalit si pár švestek a vypadnout na stezky do kopců a hor. To je to, co mi vyčistí hlavu od všedních problémů. Samozřejmě, že hubnutí a lepšení kondičky je už k tomu takový bonus navíc:-). Já asi nikdy nebudu úplně silniční běžec a ani mě to moc neláká. To raději vypadnu za město do lesa, či do Beskyd, které nám začínají téměř za branami. Letos jsem se už i odhodlal a přihlásil se na (zatím) první dva závody. Jarní Kubánkov a Valašský hrb (30 km).

Kubánkov je úspěšně za námi. Jaké to bylo, to popisuju v dalším příspěvku. Hrb nás čeká 31. 5. a čím více se datum blíží, tím více začínám být z trasy nervózní :-). Taková délka trasy bude pro mě novinkou, tak uvidíme, jak se s tím poperu.
To je na úvod asi tak vše, co bych o sobě řekl. Tak teď už jen nazout boty a vzhůru do kopců:-).

Více